Kvitance je potvrzení věřitele o splnění dlužníkova dluhu. V podstatě se jedná o stvrzenku toho, že dlužník svůj dluh vůči věřiteli již splnil. Nový občanský zákoník (z. č. 89/2012 Sb. v platném znění, dále jen NOZ) kvitanci definuje v § 1949 NOZ jako potvrzení o splnění dluhu, které vydá věřitel dlužníkovi na jeho žádost, přijímá-li od něj plnění. Je-li kvitance uplatněna vůči věřiteli, který ji zjevně podepsal, její pravost i správnost se presumuje (přepokládá).
Věřitel není povinen kvitanci vydat, pokud jej o to dlužník nepožádá. Náklady na vystavení kvitance nese věřitel. Pokud věřitel odmítne dlužníkovi kvitanci vydat, zakládá tím dlužníkovi právo plnění odepřít. Zákon stanovuje základní náležitosti, jež musí kvitance obsahovat. Jedná se o jméno dlužníka, jméno věřitele, předmět plnění, místo splnění a čas splnění. Tyto náležitosti jsou pak zpřísněny pro podnikatele, kteří mají povinnost na obchodních listinách uvádět i další údaje dle § 435 NOZ (údaj o zápisu v obchodním či jiném rejstříku). Z uvedeného vyplývá, že příjmový doklad (potvrzení o přijetí peněžní částky v určité výši) nesplňuje výše uvedené náležitosti, a tudíž se nejedná o kvitanci.
U kvitance platí, že pokud se neprokáže opak, pak disponuje-li dlužník kvitancí na jistinu dluhu, splněním zanikla i jeho povinnost zaplatit úroky (ať již zákonné, anebo smluvní). Dále je stanovena vyvratitelná právní domněnka, že ten, kdo předloží kvitanci na plnění splatné později, splnil také to, co bylo splatné dříve. To se týká pouze plnění opakovaných a z téhož právního důvodu – např. nájemné, licenční poplatky, splátky (nejde o dluhy splatné v rámci zcela odlišných závazků).
Dlužník splní dluh i tehdy, splní-li tomu, kdo mu předloží věřitelovo potvrzení, že je oprávněn plnění přijmout, nebo vydá-li mu kvitanci, kterou věřitel vystavil. To neplatí v případě, kdy dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout.
Oproti kvitanci je třeba rozlišovat dlužní úpis. Jednoduše řečeno, dlužním úpisem může být cokoli, co prokazuje, že dlužník má vůči věřiteli dluh, zatímco kvitance je potvrzení o tom, že dluh zanikl. Dlužním úpisem je např. prohlášení o uznání dluhu nebo jakékoli jiné dlužníkovo prohlášení, ze kterého je patrno, že je zavázán k určitému dluhu. Jedná se o jakékoli podepsané „potvrzení o poskytnuté půjčce” vztahující se ke smlouvě, která byla souběžně uzavřena pouze ústní či konkludentní formou. Není rozhodné, jaké nese označení, zda dlužní úpis, potvrzení o dluhu, prohlášení o dlužných platbách aj., důležitý je obsah sdělení.
V případě dlužního úpisu se totiž zákonodárce snaží chránit dlužníka před budoucím nekalým jednáním věřitele. Pokud dlužník svůj dluh splní, musí mu věřitel dlužní úpis vydat (vrátit). Účelem této úpravy je zajistit, aby věřitel ve své moci neměl důkazní prostředek ohledně existence dluhu, který byl dlužníkem zcela nebo částečně plněn.
Poskytne-li dlužník pouze částečné plnění, musí to věřitel na dlužní úpis vyznačit. Zákon rozlišuje dva odlišné následky spojené s vrácením dlužního úpisu. První je vyvratitelná právní domněnka splnění dluhu (§ 1952 odst. 2 NOZ), druhým pak prominutí dluhu (§ 1995 odst. 2 NOZ). Pro aplikovatelnost daných ustanovení je rozhodující, zda je dlužní úpis vracen věřitelem vědomě za situace, kdy dluh splněn nebyl. Pokud ano, pak se jedná o prominutí dluhu. Obdrží-li dlužník dlužní úpis bez kvitance, má se za to, že dluh byl splněn (§ 1952 odst. 2 NOZ).