Přiblížit a především odlišit pojmy promlčení a prekluze je nesnadný úkol. Přesto se o to pokusíme. Zatímco pojem promlčení pochází od slova promlčet, cizí výraz prekluze by se dal zřejmě přeložit jako propadnutí (něčeho). Co mají oba pojmy společné je to, že se skládají jednak z plynutí času a jednak z nekonání oprávněné osoby.

Tak jak plyne čas, tak se určitá (majetková) práva buď oslabují (promlčují) nebo úplně zanikají (“propadají”), a to za podmínky, že určitá oprávněná osoba řádně nevykonává svá práva. Ve výše uvedeném je naznačen zároveň hlavní rozdíl mezi oběma důležitými právními instituty. Ten totiž spočívá v jejich právní síle. Prekluze je v jistém pohledu silnější než promlčení. Propadnutí (prekluze) určitých práv znamená jejich úplný zánik, zatímco promlčení neznamená jejich zánik, ale pouze jejich oslabení. To ovšem platí pouze z pohledu oprávněné osoby. Na druhé straně určitého právního vztahu totiž stojí osoba mající korespondující povinnost. Právní postavení této osoby se promlčením naopak posiluje, zatímco v případě prekluze (propadnutí) úplně zaniká.

Nejčastěji se setkáváme s promlčením a prekluzí u majetkových práv. Abychom oba pojmy blíže osvětlili, předpokládejme, že existuje určitá pohledávka určité oprávněné osoby (tj. věřitele) a na druhé straně tomu odpovídající (korespondující) dluh (závazek) osoby povinné (tj. dlužníka). Máme zde například následovně popsanou situaci. Osoba A odebere určité množství zboží od osoby B. Osoba B (dodavatel) vystaví fakturu osobě A (odběrateli) s určitou splatností. Osoba A se stane dlužníkem a naopak osoba B věřitelem. Osoba A nezaplatí fakturu v době splatnosti. A čas plyne. Tím, že uplyne doba splatnosti faktury, zároveň začne věřiteli běžet lhůta k podání žaloby u soudu. K tomu, abychom mohli mluvit o promlčení či prekluzi nestačí, že běží čas. Zároveň musí dojít k tomu, že oprávněná osoba, tj. věřitel, nekoná čili nedojde k tomu, že by tato osoba v dané lhůtě konala. Zkrátka věřitel promarní danou lhůtu, kterou měl dle práva k tomu, aby uplatnil svůj nárok u soudu vůči dlužníku. Zákon stanoví, zda jde o lhůtu promlčecí č prekluzivní. Pokud je to lhůta promlčecí, tím, že věřitel neuplatní své právo vůči dlužníkovi u soudu, jeho právo se promlčí (pouze oslabí). Zatímco, pokud je lhůta prekluzivní (propadná), jeho právo úplně zanikne (prekluduje).

A co se vlastně skrývá za oslabením (promlčním) a co za zánikem (prekluzí)? V případě promlčení dojde k tomu, že pokud věřitel neuplatní své právo (u soudu) včs (tj. v promlčecí době), jeho právo úplně nezaniká. Má totiž ještě šanci, že mu dlužník bude plnit, poté co soud rozhodne ve prospěch věřitele (pokud tak rozhodne). Pokud však dlužník uplatní tzv. námitku promlčení u soudu, tj. jinými slovy sdělí, že trvá na tom, že jeho dluh je promlčen, soud k tomu přihlédne a rozhodne tak, že žalobu věřitele zamítne a dojde zároveň i k tomu, že tento nárok věřitele (resp. povinnost plnit dlužníka) definitivně zanikne. Pokud však dlužník námitku promlčení u soudu neuplatní, soud věřiteli jeho pohledávku přizná. Sluší se také dodat, že soud nesmí dlužníka na skutečnost, že je právo promlčeno, upozornit.

V případě úplného zániku pohledávky věřitele (a tomu odpovídajícího dluhu dlužníka), tedy v případě prekluze, tu tato pohledávka (a tomu odpovídající dluh) není už nadále vůbec, a to bez ohledu na to, zda dlužník u soudu uplatní námitku č nikoliv. Pokud by se věřitel u soudu domáhal práva, u kterého nastala prekluze, soud sám řízení zastaví.

Dokonce platí, že pokud by v případě, že právo prekluduje (tj. úplně zanikne) dlužník plnil dobrovolně, tak věřitel by se dopustil bezdůvodného obohacení. To znamená, že by na požádání dlužníku musel dané plnění zase vrátit. To neplatí v případě promlčení. U promlčení, pokud by pohledávka věřitele byla promlčena, ale dlužník nejen, že by neuplatnil námitku promlčení, ale dokonce by dobrovolně svůj dluh vůč věřiteli uhradil, věřitel by se bezdůvodného obohacení nedopustil a nemusel by ani vracet toto plnění zpět dlužníku.