Poté, co jsme si vyjasnili základní pojmy prekluze a promlčení, přejděme nyní k úpravě těchto dvou institutů v zákoně č 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (dále jen NOZ) s tím, že příslušná ustanovení můžeme nalézt v  hlavě V. Obecné části, v dílu 3 (tj. ustanovení § 609 – 654). Pokud se podíváme do NOZ, tak asi první, čeho si všimneme je, že úprava promlčení je daleko obsáhlejší než úprava prekluze. Zatímco promlčení se rozprostírá v ustanoveních § 609 až 653 NOZ (tedy celkem 45 ustanovení), ustanovení o prekluzi je jediné (§ 654). Tím nejspíše zákonodárce naznačuje, že s promlčením se setkáme v životě častěji než s prekluzí. 

Po obecném vymezení promlčení, jakýchsi úvodních ustanoveních, následuje § 611, který dává odpověď na otázku, která práva se vlastně promlčují. Dané ustanovení zní: „Promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví”. Vidíme, že NOZ rozlišuje práva majetková a jiná. Která jsou práva majetková a která jiná? Tady můžeme nahlédnout na systematiku NOZ: První část je část obecná, která obsahuje mimo jiné úpravu osobnosti člověka, čili osobnostních práv. Celá část druhá je pak věnována rodinnému právu, kde můžeme najít práva rodinná. A konečně část třetí a čvrtá jsou majetková práva (absolutní a relativní). Shrneme-li, NOZ rozlišuje práva týkající se osobnosti (čili práva osobní viz znění § 612), rodinná a majetková. Nyní vidíme, že majetková práva se promlčují všechny, ale kromě těch, u nichž nalezneme výslovně uvedeného slovního spojení „nepromlčuje se”. Tak nejvýznamnější majetkové právo, tedy vlastnické právo, se dle § 614 nepromlčuje. U jiných (než majetkových) práv je tomu obráceně. Výše jsme odvodili, že mezi jiná než majetková práva patří práva osobní nebo rodinná. Tato práva se zásadně nepromlčují, pokud ovšem jejich promlčení nestanoví zákon.

Za jak dlouho vlastně dochází k promlčení a od kdy se promlčecí doba začíná? NOZ v této souvislosti používá pojmu promlčecí lhůta (resp. jejího počátku a délky). Obecně platí, že promlčecí lhůta trvá tři roky. Zákon totiž může stanovit pro některé zvláštní situace odlišnou promlčecí lhůtu anebo, což je novinka, si mohou odlišně upravit délku promlčecí lhůty strany. Výše uvedená tříletá promlčecí lhůta je tzv. lhůtou subjektivní. Můžeme totiž rozlišovat promlčecí lhůtu subjektivní a objektivní. Rozdíl je zjednodušeně řečeno v tom, od kdy se počítá počátek jejího běhu. Obě lhůty začínají běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. U lhůty subjektivní (lhůty obecné tříleté) platí, že takový okamžik může nastat jedině za podmínky, že se oprávněná osoba o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty dozvěděla, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Naproti tomu promlčecí lhůta objektivní začíná běžet nezávisle na tom, zda se oprávněná osoba o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty dozvěděla (resp. kdy se o nich dozvědět měla a mohla). Co se týká objektivní promlčecí lhůty, ta se týká pouze majetkových práv, a je obecně dlouhá deset let, pokud zákon nestanoví lhůtu odlišné délky.

Vraťme se nyní k subjektivní promlčecí lhůtě. Výše bylo řečeno, že trvá obecně 3 roky. Novinku, kterou přináší NOZ, je možnost stran sjednat si promlčecí lhůtu odlišnou. Strany jsou však při stanovení jiné než zákonem určené tříleté lhůty omezeny ve dvou směrech. Jednak si mohou sjednat promlčecí lhůtu v intervalu jeden až patnáct let a jednak existují situace, kdy sjednání jiné než zákonné tříleté lhůty není možné. Zejména jsou to situace, kdy jiná (kratší č delší) promlčecí lhůta je v neprospěch slabší strany (např. spotřebitele). Anebo jsou to situace, kdy nemůže být sjednána kratší (než zákonná) promlčecí lhůta, a to konkrétně jde-li o právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti.

 Pokud promlčecí lhůta již běží, většinou trvá až do konce. Může však dojít výjimečně k tomu, že v průběhu jejího běhu nastane některá událost, jež bude příčinou toho, že se běh promlčecí lhůty zastaví. V této souvislosti může dojít k tzv. stavení nebo přetržení lhůty. U stavení promlčecí lhůty nastane určitá okolnost, která způsobí zastavení její běhu, poté však co tato okolnost přestane existovat, daná lhůta běží dál, tj. začíná běžet od toho okamžiku, ve kterém běžet přestala. To u přetržení lhůty tomu je tak, že nastane určtá okolnost, pro kterou lhůta přestane běžet, ale poté, co tato okolnost skončí, začíná lhůta běžet znovu, tedy úplně od svého počátku.

Co se týká prekluze, uvedli jsme základní rozdíly a odlišení od promlčení. NOZ pak dodává, že pro prekluzivní lhůtu platí obdobně ustanovení NOZ o běhu lhůty promlčecí.

Závěrem je třeba dodat, že výše uvedené bylo pokusem ukázat obecně problematiku promlčení a prekluze s tím, že NOZ může stanovit důležité odchylky pro některé zvláštní situace, a to zejména odlišné promlčecí lhůty. Je proto třeba v NOZ vždy hledat, zda neexistují některé odchylky, například, zda náhodou v dané situaci není třeba počítat s kratší či delší než obecnou tříletou subjektivní lhůtou.